Zimní krajina Tereza Hajná

Každou chvíli se blížím k lesu a na zemi jsou nejen mé stopy, ale i jiné. Je tu klid, slyším, jak šumí koruny stromů. Všude je bílo a ticho. Mráz štípe do nosu. Sníh mi praská pod nohama. Mám pocit jako bych se ocitla v nějaké pohádce.

Nikde nikdo není všude je klid a já si říkám jestli jsem ve správném lese. Někde občas praskne nějaká větvička jinak je tu ticho. Je to krásný pocit, když se tím lesem procházím. Jdu kolem zamrzlé řeky a najednou začne padat sníh. Nejdřív jedna poté druhá a za chvíli se roztrhne peřina. Vločky padají jedna za druhou a je to nádhera. Jít po cestě, kde na mě padají velké i malé vločky je prostě úžasný pocit. Pomalu se vracím domu, venku se už začíná stmívat a já si říkám, kde jsou zalezlé všechny ty srnky, prasata, lišky a veverky.

Po cestě domů potkám pána s pejskem. Má červené tváře od větru, který začal foukat. Já se už těším domů na to, až si dám teplý čaj. Když přijdu domů, tváře mám rudé. Zapálím v krbu dřevo a je pěkné poslouchat to praskání dřeva. Venku je tma a já se těším na zítra, až se ráno probudím a půjdu se zase projít. Ráno se vzbudím a na oknech mráz namaloval krásné obrázky. Jdu se nasnídat a k tomu si dám teplou kávu. Venku je mráz a chladno, ale i tak se chci jít znovu projít. Ty zasněžené pole přes, které jsem včera šla se třpytily jako roztříštěné sklo na tisíce malých krystalků. V noci napadnul další sníh a stopy, které byly na polích vidět, už nejsou.

Ty pocity, které v sobě mám, se ani nedají popsat, jak jsou úžasné. Jedno vám řeknu, je to nádhera, na kterou se nedá zapomenout.