Padám z těžkého                             Jaroslav Vazač

Padám z těžkého, špinavě šedého nebe, které nevypadá jako nebe, ale jako rozbitý strop světa. Vítr mě hází ze strany na stranu, trhá mě od mých sourozenců a zase mě k nim přiráží, jako by si s námi hrál krutý nepřítel. Všude kolem mě víří tisíce dalších vloček. Naráží do sebe, rozpadají se, mizí. Vypadáme jako armáda, která byla vyslána do bitvy bez zbraní a bez naděje na návrat.

Pod sebou vidím svět lidí. Není klidný ani krásný. Ulice jsou špinavé, rozryté stopami bot, mezi domy se převaluje studený vzduch a z oken se line tlumené světlo, které nepřináší teplo, jen připomínku cizího života. Lidé spěchají, hlavy mají skloněné, tváře schované v kapucích. Každý jde sám, uzavřený ve svém malém boji. Nikdo se nedívá nahoru. Nikdo si nás nevšímá. Jsme jen tichý déšť chladu, který jim padá na ramena.

Všude je cítit napětí, i když to neumím pojmenovat. Z domů, z ulic, z temných koutů vyzařuje cosi těžkého, co se lepí na vzduch jako studený kouř. Nenávist, únava, vztek. Svět dole nevypadá, že by nás chtěl. Spíš jako by čekal, až ho přikryjeme a na chvíli umlčíme jeho hluk.

Padám mezi své bratry a sestry a vidím, jak jeden po druhém mizí na špinavém asfaltu, kde se okamžitě rozplynou v šedé vodě. Jiní dopadají na ramena lidí, ale jsou setřeseni podrážděným pohybem ruky. Jsme křehcí vetřelci v cizím světě plném tvrdých hran a ostrých kroků. Přesto nás pořád přibývá. Padají další a další, jako nekonečný proud tichých obětí.

Už cítím blízkost země. Vím, že můj konec není hrdinský ani smutný, je jen nevyhnutelný. Dopadnu mezi ostatní, ztratím svůj tvar, svou jedinečnost. Stanu se jen další kapkou v chaotické bílé mase, která se za chvíli promění v kalnou vodu u chodníku. Přesto padám dál. Protože nemám na výběr. A možná právě v tom je ta největší válka ne v boji, ale v tom, že nikdo z nás nemůže přestat padat.