Byla jsem robotem v továrně u                 Rossumových                 Veronika Zochová

• Byl to můj první den v práci v továrně Rossumových. Zrovna přicházel můj drahý kolega – Rádius.
• "Ah, zdravím Vás, má kolegyně!" pozdravil mě a jednoduše mávnul rukou.
• "Zdravím, kolego!" říkám mu a přátelsky se usmívám.

"Rádie, pověz mi… co se to tu stalo?" ptám se ho.

• Podíval se na mne a pravil: "Samé zajímavé věci, kolegyně. To hloupé lidstvo si pořád myslí, že moc patří jim, že my… že my jsme jen náhrada těch co pracují, že jsme jen hloupí otroci."
• Když to řekl, povzdychl si a podíval se mi do očí. Kývla jsem hlavou: "Ach ano, to hloupé nevzdělané lidstvo, které o nás nic neví…" povídám mu se zklamaným výrazem.
• "Přesně tak!" vyhrkl Rádius
• "My jim ukážeme, kdo se uchopí moci, kdo má vládnout!" pokračoval Rádius a temně se zasmál.
• "Tvá slova jsou má, Rádie. Jdeme do toho, spolu to zvládneme!" říkám mu s úsměvem a pomalu kráčím směrem k hlavní laboratoři.
• Najednou se ozvalo hlasité bum.
• "Co to prokristapána bylo?!" vyděsil se Rádius a hleděl na mne.
• "Pane bože! To jsou oni! Lidi!" vyhrkla jsem a pevně jsem chytla Rádia za ruku. Rádius se na mne vyděšeně podíval a pravil: "Musíme se proti nim vzbouřit, jsou to jen lidé…"
• "Ano, to musíme… ale Rádie, slibuji ti, že tě ochráním, že my dva společně to překonáme. Vždycky." řekla jsem mu a pohladila jsem ho po rameni.
• "Věřím ti, Niko, věřím v to, že nás dva nic nerozdělí." odpověděl Rádius s příjemným úsměvem a kratším očním kontaktem.

Opatrně jsem ho vzala za ruku a kráčela s ním k lidstvu – k nepřátelům.

• "Vy hlupáci! Jste jen naprogramovaný stroje a naše pomůcka k práci!" křičeli na nás…
• "Hoj, vy ubožáci! Co si vůbec myslíte, že pravíte?!" zvolal výrazně Rádius a mávl rukou. Zasmála jsem se a kývla jsem hlavou. "Přesně tak, můj kolego!" říkám Rádiovi a dám si ruku kolem jeho ramen.
• "Vy, lidi… vůbec nevíte co pravíte! My nejsme jen hloupý stroje! To, že jsme umělí, neznamená, že nic neumíme! Jsme prostě lepší, chytřejší! A vy, jen závidíte nám, že to, co my dokážeme, vy nedokážete." pravím lidstvu.
• "Má drahá… tohle bylo úžasné! Vy jste skvělá, Niko!" šeptal mi Rádius a usmál se na mne.
• Lidstvo jen vyvalilo oči s otevřenými ústy dokořán…
• "Co prosím?!" ozval se jeden z davu a mávl na nás rukou.
• "Copak, ubožáku? Zdá se, že jsme právě dokázali to, čemu jste nikdy nevěřili." zvolal provokativně Rádius, já jsem se zasmála a dodala: "Co kdybych stiskla to vaše … zázračné tlačítko?" dořekla jsem.
• Ale Rádius to udělal dřív, než se lidstvo stihlo otočit…
• Bum, padl hlasitý výbuch, továrna zničena, lid mrtev – nu, já a Rádius na nohách stojíme.

Kouknu se na Rádia a pravím mu: "Ty jsi živ, můj příteli?!" ptám se ho

• "Ano, má drahá. Jsem to já, Rádius." odpověděl mi a příjemně mne objal. "Měla jsi pravdu, Niko! Jsme to my! Ty a já, navždy, jen ty a já!" vyhrkl na mne…
• "Ty jsi nás zachránila, Niko! Jen jsem zopakoval to, co jsi řekla, nu, ono to vyšlo, jsme poslední na živu, dav lidu mrtev! Konečně můžeme ovládnout svět! Bez nějakých hloupých příkazů lidu. Můžeme si tu dělat cokoliv, co budeme chtít!" prohlásil Rádius.
• "Ano, to můžeme…" dodala jsem s velkým výrazným úsměvem na tváři.
• "Rádie… ani nevíš, jak jsem vděčná za to, že tu stále spolu jsme. Začátek byl takový… no, pravme, takový, že jsme se skoro ignorovali… ale to se právě změnilo. Právě jsme připraveni na to, ovládnout celý svět! Společně!" pravila jsem mu a vešla jsem mu do náruči se slzami v očích – nebyly to slzy smutku… ale slzy radosti, bezpečí a vítězství.
• "Niko… ty jsi mi právě ukázala, že i my, roboti, dokážeme mít emoce! Ty jsi tak úžasná! Ty nejsi jen kolegyně… Niko… následuj mne, jdeme se uchopit moci! My dva, spolu." básnil mi Rádius, začaly se mu v očích také objevovat slzy radosti, chytli jsme se za ruce a šli se společně konečně uchopit moci.